Krušnohoří - Před pěti lety to začalo, letošní advent přinese konečně výsledek. Během akcí na konci listopadu a v prosinci se budete moci seznámit s úplným příběhem o Marcebile a dalších zvláštních lidech v Krušnohoří. Kniha propojuje různé střípky, které Petr Mikšíček o Marcebile natočil během posledních pěti let, do eposu o lidech a událostech z Krušnohoří.
Od roku 2010, nezávisle na sobě, pátrala skupina nadšenců po stopách Marcebily v Krušných horách. V roce 2015 jejich hledání podpořil Ústecký a Karlovarský kraj a všichni spojili své síly v rámci spolku Marcebilogů. Tento záchranný kulturologický výzkum měl za úkol zrestaurovat zapomenutý epos o Marcebile. Členové týmu pod vedením Petra Mikšíčka objevili do té doby neznámé či tajné indicie o působení bájné Marcebily v Krušnohoří. Odhalili mnoho stop vedoucích do všech koutů Krušných hor, ale také do Saska, Ruska a ještě dál. Tato místa jsou spojena s životem Marcebily a jí blízkých lidí. Rekonstrukce jejího života byla později otestována na tisících posluchačů a diváků, doplněna střípky od dalších pozorovatelů a po pěti letech konečně zveřejněna. Výčet zapojených odborníků naleznete v úvodním textu.
Pokud vás zajímají indicie a momentky z našeho hledání, sledujte stránky www.petrmiksicek.cz/marcebila.
Dlouhá cesta k příběhu Petra Mikšíčka
"Psaní a vytváření příběhu s mnoha ingrediencemi je velmi složité. Zvláště, když máte popsat dění od 16. století do dneška. Jak na to? Jakou dobu upřednostnit? Jak vyprávět příběh? Jaký žánr zvolit? Jak napsat knihu, která má být pro všechny – malé i velké? Holky i kluky? Čechy i Němce? Romantiky i realisty? Jak zakomponovat do děje základní atributy Krušných hor? Mlhy, vítr, hornické památky? Jak představit známe osobnosti a události z Krušných hor? Jak to všechno spojit dohromady aby se to nerozpadlo? Tak právě toto jsem řešil dlouhých pět let a věřil že existuje něco, co ty jednotlivosti spojuje. Jakýsi hegelovský duch dějin, který se skrze naše úspěchy, prohry a omyly uskutečňuje.
Takové psaní je velice osobní, člověk se stydí, není si jistý, pochybuje, rozčiluje ho kritika, nevěří pochvalám. Autor přibere strašných kilogramů, nemá se rád, otravuje okolí, a hlavně své nejbližší. Naštve spoustu známých, se kterými příběh promýšlí, kolegů, kteří se snaží být upřímní a nestranní, a právě proto kritičtí.
Hledání Marcebily trvalo velice dlouho a vznik knihy byl nejsložitějším tvůrčím úkolem, co jsem kdy dělal. Příběh začal vznikat od roku 2012, kdy Destinační agentura Krušné hory v Ústeckém kraji vyhlásila soutěž o to, kdo nebo co, má být symbolem Krušnohoří. Tuto soutěž vyhrála Marcebila. Přesvědčivě. Od té doby jsem nemohl Marcebilu pustit z hlavy. Stále jsem přemýšlel, jak ji co nejlépe představit lidem, jak zrekonstruovat, resp. vytvořit, její příběh. Naskytla se totiž jedinečná příležitost, takřka neznámou postavu naplnit životním příběhem, který má zarezonovat celým regionem. Velký úkol…. Od začátku jsem cítil, že desítky jednotlivostí v Krušnohoří, událostí, které region postihly, osobností, které ovlivnili kulturu regionu, mají něco společného. Něco je navzájem propojuje. Červenou linii, které se v literatuře říká epos.
Naštěstí podobně posedlá Marcebilou byla i Eva Maříková z Destinační agentury Krušné hory. Eva mi celou dobu pomáhala pilovat koncept a sháněla finanční zdroje na natáčení a psaní o Marcebile. Vymyslela a podpořila také Krušné horory – videoseriál o tajemných místech a legendách Krušnohoří, který uvádí právě Marcebila. Mohl jsem tak díky natáčení být fyzicky i v myšlenkách stále blízko mé postavě. Natáčel jsem s kolegy i další videa o Marcebile. Jako její představitelky se postupně vystřídaly Klára Syrůčková, Lenka Hodoušová a Jana Veverková. Velký dík vám, holky.
Vliv Marcebily na místní obyvatele
Příběh o Marcebile jsem konzultoval také s mnoha dějepravci. Dokonce jsme založili s jedním z nich, s Petrem Himmelem z Křimova, na podzim 2015 učenou společnost Marcebilogů. Díky Marcebile jsem se seznámil i s ilustrátorkou knihy, Naďou Hoštovou. Na více než dvaceti setkáních v Karlovarském a Ústeckém kraji jsem s lidmi pilovat příběh o Marcebile. Mnoho z nich mělo zajímavé podněty a zážitky, které ovlivnily celkovou koncepci této knihy. Od začátku tvoření jsem byl uhranut osobností a mluvou Jana Kulhánka z Božího Daru, kterého v knize najdete určitě.
Marcebile se věnovali i umělci, kteří tvoří na Landart setkání v Königsmühle. Vznikly vitráže, komiks, dvě krásné písničky z dílny Jany Šteflíčkové a Josefa Šorfy. K filmu Dobyvatelé ztracených štol složil krásnou hudbu Michal Stolička. Existuje Marcebilina studánka u Perninku nebo taneční spolek Marcebilky z Hřebečné. Marcebila má i svůj sloupek v časopise LUFT. Možná to dotáhne i na magnetku na lednici, kdo ví. Každopádně díky Marcebile, krásné vládkyni Krušnohoří, se uskutečnilo výroční setkání českých, moravských, slezských a sudetských božstev po sto letech právě v Krušných horách. Všichni „dědkové“ (Krakonoš, Praděd, Radegast) na ní byli zvědaví. A ti mladší se jí hned začali dvořit.
Jak vidíte, kniha je tak trochu společným dílem stovek lidí z Krušnohoří. Zasáhla do tvorby a myšlení spousty lidí, čehož si velice vážím. I proto bylo dokončení knihy tak složité. S tvorbou děje, zúžením všech příhod do únosné míry a se základními mystickými atributy Marcebily mi pomohla Miriam Žlebková, Martin Hájek, Phillip Nosák a moje žena Klára. Vzorem mi byly i moje děti: Matěj s Adámkem, díky kterým poznávám, kdo já vlastně jsem, jak působím na lidi, v čem jsem hroznej a hlavně, co je na světě to nejdůležitější.
AKCE
- 29.11. – MĚSTSKÝ ÚŘAD V OSTROVĚ od 18:00
- 6. 12. – KARLOVY VARY, krajská knihovna od 17:00
- 8.12. – KLÁŠTEREC NAD OHŘÍ, kulturní dům, od 17:00
- 11. 12. – Litvínov, zámek, od 18:00
Kniha nebo film?
Původně jsem knihu psal přímo jako filmový scénář, celý příběh jsem viděl hlavně jako film. I proto je vyprávění nelineární. Skáče v čase a tyto úseky na sebe navazují více emocionálně než dějově. Lokace, lidé, nálady: vše znám z fotografií, výletů a videí. Ke každému místu v knize existuje spousta krásných fotografií. Nemohli jsme je ale do knihy dát, byla by příliš objemná. Proto jsme knihu doplnili jen kresbami a je na vaší fantazii, jak si místa a lidi představíte. Pokud byste ale chtěli vidět skutečné tváře a místa, podívejte se na videa a fotografie, které naleznete na adrese www.petrmiksicek.cz/marcebila Celý příběh měl být původně filmem, ale získat 18 milonů korun na jeho realizaci bylo nad naše možnosti. Možná se třeba v budoucnu najde cesta, jak příběh zfilmovat…
Díky tedy všem skvělým lidem, kteří se v knize najdou či budou mít pocit, že se vidí. Tato kniha je oslavou krásy a rozmanitosti Krušných hor a jejich obyvatel kdysi a dnes.
Regionální příběh jsem doplnil univerzálním poselstvím Masaru Emota, které mnou v době psaní hluboce rezonovalo. Je to jednoduchá myšlenka, které ale může zlepšit kvalitu vašeho života, vaše zdraví a stav našeho životního prostředí. Není nic tak obyčejného a zároveň tak všeobjímajícího a životadárného. No přečtěte si knihu a poznáte sami, o čem mluvím.
Děkuji za důvěru Karlovarskému kraji, Ústeckému kraji, Česko-německému fondu budoucnosti, Svazku obcí východního Krušnohoří a Evě Maříkové z Destinační agentury Krušné hory, která Marcebilu v roce 2012 vrátila zpět do Krušných hor a mne inspirovala k úkolu ji oživit. Díky nim by se Marcebila nikdy do Krušných hor nevrátila. A já bych neměl tak sympatickou šéfovou :-) Jak se říká, na začátku všeho bylo a je světlo. Já doplním: a mlha. Dohromady kouzlí ty nejbáječnější obrazy a rozvášní naši mysl.
Krušnohoří v mém srdci
Zeptejte se Krušnohorců, co je nejlepšího na životě na těchto horách. Co vám odpoví?
Já vám odpovím toto: Vidím, co se právě v přírodě děje, a můžu si o tom se svými blízkými popovídat. Blízkost přírody, setkání s přáteli na kole, na běžkách či jen tak na kraji lesa mi činí veliké potěšení. Povídání o houbách, borůvkách, malinách, dešti a západech slunce.
Mraky jsou nám blízko, takřka nadosah ruky. Závětří i větrné hůrky najdete všude kolem vás. Nadmořská výška je tu právě tak, aby si člověk mohl vychutnat plejádu oblaků hezky zblízka. Mohu sledovat, když bachraté a znavené mraky znovu vyplují, znavené po dlouhém výstupu na hřeben Krušných hor, přes hřeben do dálek vnitrozemí. Člověk je zde povznesen nad běžný shon civilizace údolí a rovin. Má nadhled, přehled, soustředí se jen na to, co je v jeho nejbližším údolí. Jeho svět se zmenší z bezbřehého těkání na soustředění se na konkrétní krajinu, kde můžete na vlastní kůži žít s ostatními, s přírodou. Na život v takovém prostředí jsme byli přírodou adaptování a nějak vnitřně to víme, cítíme. Slyšíme ty hlasy uvnitř naší hlavy, vymýšlíme si příběhy a i bytosti – jen abychom popsali ten pocit a sílu, co nám dává příroda a obzvláště ta horská. Krajina kolem nás neodvratně mění povahu každého z nás. Časem se nám už ani nechce sjíždět dolů pod hory, hrajeme hru na rekordy, kdo déle vydrží na hřebeni, aniž by sjel dolů. A nepotřebujeme k tomu vidět ani tu šedou mlhu tam dole v podhůří.
Les, který se mi míhá stále před očima, vytlačil již dávno dálnice, zácpy a shon velkoměsta. A ten les ke mne mluví. Zaplnil mi hlavu. Změnil mé noční sny i denní snění. Výsledkem je tato kniha – někde uvnitř jsem cítil, že musím ty hlasy spojit dohromady do něčeho uceleného. Poskládat to dohromady, protože dříve to již pohromadě bylo, jen jsme se o to doteď nepokusili. Možná generace našich předchůdců takový příběh měly.
Doufám, že mne můj instinkt a cit vedl správným směrem do pradávné duše Krušných hor."
