Už to trvá pár dní a ještě to pár dní potrvá. Českými životy se prolíná hokej. Neexistuje zápas, který by Česká televize nevysílala. Těžko říct, kdo se v noci dívá na duel Francie – Dánsko a ještě méně pochopitelné je, proč komentátor tak často zvyšuje hlas. Když dá Frederik gól Ylonenovi, znamená to pro nás něco v tabulce? Nebo jsme snad v ohrožení života?
Copak s tímhle, s tím se ještě dá něco dělat. Vypnout, přepnout, ztlumit. Horší je jiné komentování, výživnější, drsnější a vytrvalejší. A vypnout ani přepnout se nedá. Pokusy o ztlumení vedou naopak k ještě větší hlasitosti.
Zná to každý fanoušek, který nežije sám, a nebo nemá to štěstí že je jeho polovička naladěna stejně sportovně-ledohokejově.
„On je dneska zase hokej?“ (Jak to zase?)
„To zas nebudeš nic dělat?“ (Vždyť jinak dělám dost!)
„Proč ten komentátor tak řve?“ (Popravdě, to taky někdy nevím)
„To nemůžeme koukat na něco jiného?“ (To rozhodně ne!)
„Kdy už to skončí?“ (Nevím. Ona se délka hokejového zápasu většinou přesně odhadnout nedá)
„Proč tam ty Italové jezdí, když nedají ani gól?“ (To se asi ptají v Itálii taky. Jestli to tam někdo z těch fotbalových fanoušků sleduje)
V play off: „A když dneska prohrajeme, to už bude konec?“ (Poprvé máš pravdu, ale proboha, jen to ne! Jak si můžeš něco takového přát, to jsi Češka?)
