Mostecko - Rozhovor s lékařkou Alenou Dernerovou.
Paní doktorko, žijeme ve věku digitální demence a máme se bát o své děti?
V posledních dvou letech významně stouplo procento dětských i dospívajících pacientů, kteří přichází do mé ordinace s potížemi typu bolest hlavy, nespavost, poruchy soustředění, řečové problémy apod, protože mládež nad obrazovkou „trčí“ i do půlnoci. U řady z nich se během odběru anamnézy dobírám k jednoznačnému závěru, a to že jejich obtíže souvisí s nadužíváním elektronických, resp. digitálních vymožeností. V dnešní době již však nedominují klasické počítače, ale tzv. chytré telefony a tablety. Některé děti jsou na nich tak závislé, že v případě odebrání mobilního telefonu až vyhrožují rodičům, že spáchají sebevraždu, nejčastěji – „vyskočím z okna, když mi nevrátíš mobil“.
U několika mých dětských pacientů také došlo k těžké nespavosti. Tito pacienti měli naprosto přehozený rytmus spánku a bdění, usínali často až kolem páté hodiny ranní. Pokud se jim vůbec podařilo dojít do školy, pospávali na lavicích a jejich klasifikace se výrazně zhoršila. Tady je ovšem i neurolog krátký, tudíž v těchto případech je nezbytně nutná konzultace s psychiatrem, případně i předepsání medikace. Jeden dětský pacient dokonce skončil u adiktologa, tedy lékaře, který se zabývá závislostmi.
Není dnes třeba také „přediagnostikováno“ diagnózou ADHD?
Ano, máte pravdu. Já tomu teď říkám „mantra ADHD“, protože někdy se to skutečně přehání. Dříve bychom řekli „živé, aktivní dítě“, dnes se jim přisuzuje ADHD, porucha koncentrace, impulzivnost, ale někde jde jen o „živější“ dítě. Dostáváme se z jednoho extrému do dalšího…
Proč u nás přibývá dětí s poruchami chování?
Dříve se o tom příliš nehovořilo, říkají jedni. Já si spíše myslím, že tomu docela dost přispívá právě nadměrné využívání a používání digitálních technologií. A jsou známé studie, které dokazují, že čím více času děti tráví s těmito vymoženostmi, tím se jim zhoršuje koncentrace i paměť. Nebezpečný je tzv. multitasking, kdy jedinec vykonává více věcí najednou, například píše úkol, přitom jí a ještě se dívá do mobilu. Následkem toho jsou děti ve škole nesoustředěné, mají poruchy chování, jsou často impulzivní, mají tendence ubližovat sobě i druhým.
Často mluvíte o potřebě terapeutaneurovývojových poruch, proč?
Senát schválil návrh zákona o terapeutovi neurovývojových poruch (patří mezi ně ADHD, poruchy autistického spektra, panické ataky, deprese a pod).Bohužel poslanecká sněmovna nestihla tento zákon projednat. Takže se bude muset začít od začátku. Podstatou je, aby stát hradil část léčebných intervencí těmto rodinám.V ideálním případě by se na financování podílela 3 ministerstva, a to zdravotnictví, práce a sociálních věcí a ministerstvo školství.
V podstatě se snažíme, aby vznikla pozice terapeuta, který by pomáhal nejen dětem, které mají poruchu autistického spektra, ale i jiné neurovývojové poruchy. Takových dětí je hodně, navíc jich v současnosti ještě přibývá.Bylo by tak odlehčeno rodinám, na kterých v současné době leží veškerá tíha péče o tyto děti.
Nestojí na počátku těchto problémů často sami rodiče, kteří dají malým dětem do ruky tablet či mobil, aby je nezlobily, ale děti se stanou závislé a rodiče pak už nevědí, jak je od technologií odtrhnout?
U autismu nikoliv. U například ADHD bohužel často ano. Mnoho dětí dnes doslovažije ve virtuálním světě, zmenšuje se jejich slovní zásoba, protože nekomunikují, jen brouzdají po sociálních sítích, kde navíc používají slangový jazyk. Jako sekundární potíž vidím také ztrátu tělesných zdatností. Děti nejsou schopny zvládat základní cviky, neuběhnou ani krátkou trasu. S tím vším také souvisí váhový přírůstek u dětí a dětská obezita, tento stav bych označila za alarmující.
Někteří rodiče namísto toho, aby se věnovali dětem, jen sedí a hrají si s chytrými telefony a již batolatům pouští pohádky na tabletu, aniž by s nimi jinak komunikovali. Takže celá rodina sedí a mlčí, což je z hlediska socializace dětí značně nepříznivé.Se svým manželem, který je taktéž lékař, jsme se zaměřili právě na to, jaké věkové kategorie jsou tzv. nejvíce závislé na elektronice. Musíme potvrdit, že to byli zejména náctiletí, ale občas i lidé středního věku. Došli jsme k závěru, že nejvíce mezi sebou komunikovali senioři.
Děti dnes číst ani nemusí, když mají Google…
Zarazila mě informace o tom, že české děti byly nejhorší v porozumění a reprodukci textu, ale naopak byly nejlepší ve vyhledávání. Proč asi? Protože většina dětské populace tráví hodiny a hodiny na chytrých telefonech, nečte a pak není schopna reprodukovat text a porozumět tomu, co čte. A pak tyto děti jsou také klienty pedagogicko-psychologických pracovišť s následným přidělením individuálního přístupu. Možná by prostě stačilo významně omezit chytrý mobil.
Co tedy s tím? Co byste rodičům poradila?
Digitální technologie tu jsou a budou, ale musíme se s nimi naučit normálně žít a fungovat tak, aby nevznikala závislost, která se pak dá jen velmi obtížně léčit. Rodičům zdůrazňuji, že stačí maximálně 1-2 hodiny denně, které děti stráví u počítače. Je nezbytně nutné dětem nastavit režim dne a zaměstnat je jinak, třeba čtením, sporty av neposlední řadě i domácími pracemi. Mimochodem, aktuální výzkumy potvrzují, že děti, které v domácnosti pomáhají, ať už s nádobím, nebo úklidem, jsou následně inteligentnější, samostatnější a pracovně úspěšnější.
Právě mluvené slovo nelze ničím nahradit. Domnívám se, že je absolutně nutné dětem před spaním, či v jinou dobu pravidelně denně číst z knížek tak, aby si je v budoucnu děti četly samy. Je dobré i vyprovokovat diskuzi o předčítaném. Čtení vede k rozšiřování slovní zásoby, zlepšuje vyjadřovací schopnosti a obecně nám rozšiřuje obzory.Digitální technologie je zkrátka dobrý sluha, ale špatný pán. Musí nám sloužit a nikoli nás ovládat.
