Most - Rozhovor s lékařkou Alenou Dernerovou na téma inkluze a české školství očima dětské neuroložky.
Jaký je váš postoj k současné formě školské inkluze?
U nás zavedená plošná inkluze a integrace se stala významným zásahem do našeho vzdělávacího systému.Já nemám problém s inkluzí u dítěte, které je mentálně v pořádku a má handicap motorický. Ale mám velký problém u dětí, které nemají jen lehkou, ale střední, a někdy i závažnou mentální retardaci a začleňují se do běžné třídy. To je obrovský problém – chodím do škol a dívám se, jak to probíhá. Jestliže jsou ve třídě dva asistenti a několik dětí, které potřebují jejich pomoc, může to rozložit výuku celé třídy, protože zbytek třídy má menší koncentraci. Pro takto pojatou inkluzi říkám ne, protože těm dětem je často odepřeno mít úspěch a těšit se ze školy.
Jak souvisí školská problematika s vaší profesí dětské neuroložky a senátorky?
Post senátorky mě neodvedl od mé profese dětské lékařky – neuroložky. V mé ordinaci se děti, jichž se inkluze týká často objevují. Řeším tedy s rodiči nejen problematiku zdravotnickou, ale i sociální a školskou. Spektrum pacientů se v mé ordinaci v průběhu let výrazně změnilo. V posledních dvou letech významně stouplo procento dětských pacientů, kteří mají opožděný vývoj řeči, nebo mluví na svůj věk velmi špatně. Často chybí smysluplná slova, místo nich používají svůj žargon, nebo pouze ukazují. Značnou měrou k tomu přispívá nadužívání digitálních technologií, zejména mobilů a tabletů, které děti dostaly od rodičů, aby si hrály.
Pokud si říkáte, co bych se já měla vyjadřovat ke školské problematice, moje odpověď je jednoduchá. Protože přibývá dětí s poruchami pozornosti, koncentrace, impulzivitou tzv. ADHD. Právě tyto děti včetně těch, které mají mentální problém, jsou nejprve vyšetřovány v pedagogicko-psychologických poradnách či speciálně pedagogických centrech a ty je pak v mnohých případech odesílají právě do mé ambulance. Vím tedy, o čem mluvím. Tyto děti po všemožných vyšetřeních obvykle končí ve třídách základní školy buď integrované či inkludované s individuálním výchovným plánem a asistentem. Za poslední léta těchto žáků velmi přibývá.
Jak byste tedy přistoupila k inkluzi ve školství vy?
Jak jsem již uvedla, vůbec mi nevadí, a naopak podporuji integraci dětí s motorickým handicapem s normálními mentálními schopnostmi. Mám zkušenost, že se často změní atmosféra ve třídě k lepšímu, děti jsou ochotné svému spolužákovi pomáhat, a učí je to větší empatii.
Velkým příkladem pro naše školství by mohlo být Finsko, kde pojali mimo jiné integraci tak, že pokud dítě v něčem vyniká, jde do běžné třídy a předměty, ve kterých má problém absolvuje v téže škole ve třídě se speciální výukou. V ČR je integrace a inkluze plošná, bez výběru.
Jak rodiče reagují na diagnózu poruchy chování u svých dětí?
Mnohdy v ordinaci vysvětluji rodičům, že jejich potomek bude mít problém s učením i přes všechna podpůrná opatření, protože prostě na běžnou školu nemá. Často nastává absurdní situace, kdy to rodiče odmítají přijmout a vyžadují stále další a další podpůrná opatření a zobrazovací vyšetření, protože jejich dítě má například poruchu paměti. Někteří rodiče pochopí mé vysvětlení a řešení situace odchodem na speciální školu, protože dítě, jako každý jiný člověk potřebuje pocítit úspěch.
V běžné třídě i s asistentem se často stávají tyto děti centrem šikany, protože jsou nějakým způsobem odlišné. Obtížně chápou látku, často špatně mluví, chybí jim slovní zásoba, mají zvláštní chování. Učitel pak musí rozdělit výuku tak, aby se mohl věnovat všem skupinám žáků, což se špatně realizuje.
A co nadané děti?
Z psychologických výzkumů vyplývá, že asi 10 % dětí je výjimečně nadaných a 2 děti z tisíce jsou géniové. Vyhledat sedaří asi jen 10 % z tohoto obrovského potenciálu, a přitom se tyto děti projevují již v mateřské škole i ve škole základní. Aktivní vyhledávání je ale problém a myslím si, že se tomu nevěnuje náležitá pozornost. Přitom jde o to nejcennější, co do budoucna jako společnost máme. Můžeme na tom jako celek jen získat. Pokud se tyto děti včas nezachytí, mohou mít naopak problémy na vyšších stupních, protože na základní škole se prakticky učit nemusí, a tak ztratí motivaci, pracovitost a nezbytnou houževnatost.
