Most - Psal se jeden krásný letní den, když jsem v brzkých ranních hodinách spěšně spěchal na nádraží. Tou dobou ještě většina pozemšťanů čerpala energii v pohodlí svých pohovek, silnice tudíž byly prázdné, takže jsem neodolal pokušení klusat uprostřed jedné z nich. Jenom občas jsem se ohlédl, to víte, policie a pokutové bločky nikdy nespí. Ladně prolétnu vstupní budovou, když tu náhle nedaleko nástupiště ztrácím balanc a padám k zemi. Po nějaké době mě vítal Anděl. Ne, nespadl jsem pod nebojácná kola chvátajícího vlaku Sp 1687 či rychlíku R 603 Chomutovka, který v rané fázi dne pravidelně na chvíli zaparkuje na našem historicky vzhlížejícím nádraží. Zdraví mě Anděl, František Anděl, mostecký strojvedoucí, jehož můžete potkat na trati Most – Děčín. Rozprava začíná.
Začněme na počátku všeho: Bylo již od dětství Vaším snem usednout do kokpitu vlaku, nebo Vás v tomto směru něco ovlivnilo až později?
Ano, bylo to už od malička, hlubší vztah k dráze ve mně podporoval dědeček – otec mé matky. Prázdniny jsem trávil v obci Hvězdonice na trati Čerčany – Světlá nad Sázavou.
Nepletu-li se, měl jste osobní čest s velice půvabnou tratí Most – Moldava v Krušných horách. Z meteorologického hlediska jde o vskutku osobitou trasu, nejvíce samozřejmě v chladnější polovině roku, takže v pokročilejší fázi podzimu a následně hlavně v zimě. Důvodem je samozřejmě to, že startuje v nížinatém Mostě, ale končí takřka na vrcholcích Krušných hor, kde troposféra někdy píše o dost jiný příběh než v Mostě – dole celkem slunečno a obecně klid, kdežto nahoře na horách servítky si neberoucí sněhová bouře. Trochu zveličuji, kvůli efektu, nicméně stalo se Vám někdy, že jste měl s krušnohorským počasím problémy?
Z hlediska adheze (tj. přilnavost materiálů) je vždy problém po dlouhém suchém období, když přijde lehký déšť. V suchém počasí jsou koleje zaprášené a nepříliš ctižádostivý déšť tento prach nesmyje, v důsledku čehož to pak klouže. Další „lahůdkou“ je, když na podzim opadá modřín a poté zaprší. Na kolejích se potom vytvoří jakési blátíčko, s kterým už veškerá sranda končí, a to jak směrem nahoru, tak také dolů. Dalším velkým problémem je vlhký a tudíž těžký sníh. Zato prašan, ten tolik nevadí.
Nemohu se nezeptat: V březnu tohoto roku byl provoz na železnici spojující Most a krušnohorskou Moldavu kvůli řekněme katastrofálnímu stavu kolejí bohužel přerušen. Dnes, po x měsících, se na stránkách našeho národního dopravce stále můžete dočíst, že konec kómatu této trati by měl nastat až někdy kolem 10. prosince. Některé zvěsti zvěstují, že se sem vlaky už nevrátí. Váš názor?
Trať se na sto procent opraví! Má to oporu v zákoně a je to takřka politický úkol...
Foto: Kamil Sojka
Jaké počasí je z pohledu strojvedoucího, lidově řečeno fíry, nejlepší neboli nejpřátelštější?
Zcela překvapivě sucho, bezvětří a k tomu nějakých 20 °C.
Jaké počasí je naopak nejhorší čili nejnepřátelštější?
Jak jsem již řekl, jakmile po déletrvajícím suchu začne slabě pršet. A dále náhlé změny počasí.
Vaše pracovní doba je zhruba jaká? Pilotujete vlaky výhradně na lokálních tratích, nebo usedáte také do čel dálkových vlaků? Kam nejdále jste coby strojvedoucí ve službě cestoval?
V průměru je směna dlouhá deset až dvanáct hodin, jejich interval je různý. Jednou probíhá od 2:43 do 13:09, podruhé zase od 13:34 do 0:15. V současné době jezdím na jednotkách 440 (Panter) na trase Most – Děčín, jinými slovy na hlavní trati Ústeckého kraje. Nejraději však vzpomínám na služby na lokálních tratích, kupříkladu na už zmiňovanou trať Most – Moldava či Obrnice – Čížkovice. Jinak, nejdále jsem byl v Nymburku (cca 45 km severovýchodně od centra Prahy), a to s nákladním vlakem.
Na internetu pobývá nespočet videozáznamů pořízených v nejpřednějším sektoru vlaku, tudíž v lokomotivě neboli v „kanceláři“ každého fíry. Relativně hodně z nich nabízí pohled na palubní desku obohacenou o hrnek s teplým čímsi s tím, že opodál na strojvedoucího neustále zamilovaně hledí blíže nespecifikované oplatky. I mě se jednou stalo, že jsem na vlastní bulvy viděl fíru nasedat do lokomotivy se šálkem čaje/kávy. Z toho mi tak nějak vychází, že práce strojvedoucího je docela pohodová... Nebo se snad mýlím?
Každý se snaží si směnu zpříjemnit, někdo kávou, někdo tou oplatkou. Pokud pominu nepravidelný biorytmus (brzké ranní nástupy se střídají s odpoledními směnami do půlnoci), že některé obraty Most – Děčín jsou i na čtyři a půl hodiny, kdy nemáte téměř žádný čas na to si dojít na toaletu, že za každou zatáčkou může čekat sebevědomý skokan a Vy to pak vše máte jako na dlani, tak ano, je práce strojvedoucího i velice pohodová. Obzvlášť, když počasí vykouzlí nějakou tu hezkou scenérii.
Těmito půvabnými počasovými slovy má nedlouhá rozprava s Andělem končí, alespoň prozatím. Určitě se ale nebudu zlobit, pokud se do rozhovoru s Andělem pustím i někdy v budoucnosti – ať už na Zemi, či nad Zemí.
Autor: Kamil Sojka
