Litvínov - Jan Révai – sympatický herec, jehož si všichni pamatujeme z Renčova muzikálu Rebelové. Herec s velkým zájmem o motorky, který svou rodinu miluje nade vše. Jeho vyprávění o cestě po Střední Americe bylo natolik strhující, že by to bylo na celou noc a celý den a stejně by mi neřekl všechno. Vyprávění, u kterého mu svítily oči nadšením ze všech těch zážitků z daleké cesty. A cesta tam ho natolik uchvátila, že se rozhodl zlomek toho ukázat své rodině a na Vánoce je odvezl do Mexika, zažít Vánoce pod palmami.
Setkali jsme se na scéně Docela velkého divadla, kde pravidelně hostuješ, jak ses dostal k litvínovskému divadlu?
To divadlo se dostalo ke mně. Do té doby jsem divadlo nehrál a já jsem po těch Rebelech někde říkal, že bych potřeboval činohru, že bych se tomu chtěl věnovat. A volala Jana (Jana Galinová, ředitelka Docela velkého divadla v Litvínově, pozn. autora), že jsou litvínovský divadlo, že jsou sice dál od Prahy, ale jinak že by to se mnou zkusili. A já říkám, nevím, jestli bych vám vyhovoval, přijeďte se na mě podívat. Přijeli tehdy na Pomádu a Jura řekl, tak nějaká práce tam bude, ale ne tolik, něco v tom smyslu (Jurij Galin, režisér Docela velkého divadla, pozn. autora).
Stíháš toho hrozně moc, točit filmy, dělat divadlo, účinkuješ v televizních pořadech. Teď skončila 5. řada Tvoje tvář má známý hlas. Bylo to náročné?
Strašně. Bylo to hodně náročný. Natáčí se to tři měsíce, a kdybych měl jenom to, tak si to užiju, ale protože vedle toho jsme s klukama dodělávali knížku, do toho jsem se učil na seriál a hrál na Shakespearovkách. Vlastně toho bylo tolik ve chvíli, kdy jsem to takhle vůbec nechtěl. Kdybych věděl, že to takhle bude, tak do toho nejdu. Byl jsem ve věčným presu, do toho se naučit písničku, a ještě to nějak zvládnout. Kolikrát jsem to ještě ten den dopoledne neuměl.
Začínal jsi jako tanečník, jak jsi na tom s tancem teď?
Mám jedno jediný taneční představení Zpívání v dešti, kde se hodně stepuje a tancuje. A miluju to, je to klasika, je to zpívání s orchestrem a je to skvělý! Ale to tělo už se prostě hlásí, už dávno nemám takový rozsahy, nemám problém ještě „bejt koukatelnej“, ale jinak se už tomu vůbec nevěnuju, už netancuju a tohle představení je 4x – 6x do roka. To je všechno, takže tanec ani nevyhledávám.
Tvou vášní je motorka, se kterou jsi spolu s Pavlem Liškou a Hynkem Bernardem projel v roce 2015 Jižní Ameriku v cyklu Moto cestou necestou. Loni to byla Střední Amerika, proč jste si vybrali právě tu?
Ta vyplynula, my jsme původně chtěli na Sibiř. Chtěli jsme dojet co nejdál, až na Čukotku, a co nejvíc se přiblížit Aljašce, z týhle strany, jenže tam mi vlezla nějaká práce. Tak jsme si řekli, co třeba Afriku, jenomže tam ten rok začali všichni jezdit. Jeli tam trabanti, byl tam Marek Slobodník na fichtlech i Egon s „cestou necestou“ se tam chystal. Tak jsme navázali na tu Jižní Ameriku, Střední Amerikou, že se jako posunem vejš. My jsme totiž skončili v Bolívii a původně jsme chtěli jet z Kolumbie, jenže tam je špatnej přechod a tam by nás nepustili. A tak jsme začali v Panamě.
Jak je těžká příprava takové cesty?
Dneska víme, že je to těžký, což jsme si nemysleli a říkali jsme si, že to vyřeší někdo za nás, ale nikdo nic nevyřešil a pak jsme všechno honili na poslední chvíli (smích). Je toho mraky, co se musí zařídit. Jediný dva partnery jsme měli na převoz motorek a na letenky, a to jsou vlastně dvě nejdražší položky. Jo a taky jsme měli od Mitasu pneumatiky. Další položkou je postprodukce, ale ta je až potom. Pořád jsme řešili, jak to pojmout, co tam budeme dělat dramaturgicky, koho to bude zajímat atd. Nakonec jsme si určili směr, že to chceme dělat sami. Že nebudeme mít doprovodný vozidlo, tak jako to bylo předtím a že si budeme režiséry, dramaturgy a budeme se točit sami. Hlavně my jsme nejezdili po městech, resortech, po cílených destinacích nebo věcech, který chceme ukázat. My jsme tam prostě žili a to, co se odehrávalo, to jsme zaznamenávali. A tak je to postavený na tom, co jsme tam potkávali a prožívali.
Máš nějaký nevšední zážitek z cesty?
Každodenní. Byli jsme tam čtvrt roku a ten pocit z toho máme všichni tři stejnej. Ale když jsi s někým každej den po tři měsíce, tak to není úplně jednoduchý, a proto došlo i k tomu, že jsme se rozdělili, abychom si od sebe odpočinuli. Bylo to v Guatemale a čtyři dny jsme jeli každej sám. Ten samotnej prožitek z toho, že jsi na svý motorce, na tom svým malinkým jmění, kde máš ty tři malinký casy (case z angl. kufr), kde máš všechno k přežití, a prožíváš všechno jenom sám se sebou a ještě si to natáčíš, to jsou bonusy, který se ti nevymažou z paměti. Honduras, kterej jsme projeli za jeden den, protože to bylo nebezpečný. Salvador, kterej jsme stejně tak měli projet za jeden den, ale vožrali jsme se tak, že jsme ráno měli kocovinu a zapomněli jsme vypadnout. V Panamě jsme navštívili Indiány kmene Kuna. To je 365 ostrůvků, a oni ty ostrůvky poskytujou na honeymoon (z angl. líbánky), takže tam můžeš jet s holkou, ale když jsi tam s dvěma klukama, tak to není takový, že jo, když jsi na ostrůvku o velikosti fotbalovýho hřiště a za dvě hodiny se kopeš do zadku, protože nemáš co dělat. Jedno místo za druhým, který ti utkví v paměti a nemůžeš upřednostnit jedno před druhým. Kostarika, o který nám každej vyprávěl, že je nejlepší a nejkrásnější, tak nám celá propršela. A poslední noc v Nikaragui se nám na facebook ozval nějakej Čech, že jsme kousek od něj a že má jungle house, že by nám v noci ukázal džungli, že je průvodce. A to pak vidíš věci, co jsi v životě neviděla. Zvířata, hady, tarantule, samotná džungle, vesmír, jak to pulzuje, tepe už jenom těma zvukama. Ten nás poslal do Národního parku Tortuguero, což je na severu Kostariky a ten je zase celej na vodě. A tam jedeš na lodi, jak v Cestě do pravěku. Kolem skáčou opice a měli jsme možnost pohladit si krokodýla. Poprvé jsme se tam v Yukatánu potápěli ve spleti podvodních kanálů (cenotes – slavné mayské podvodní labyrinty). A pak jsme chodili po Mayských památkách, ruinách. V Belize jedeš tři hodiny džunglí, krásnej offroad, a tam nikdo, žádní turisti. Jen vojáci.
A co nějaká vtipná historka?
Vtipný třeba bylo, jak jsem pochytil něco z tý španělštiny. Už jsem se domluvil, co jsem potřeboval. A dojel jsem v Guatemale na ty mayský ruiny v džungli, slunce už zapadalo a padal už stín a jdu tam, k takový budce a jdu k tomu pánovi. A říkám španělsky: Dobrý den, je možný se podívat ještě na ty ruiny? A on španělsky říká, že je pozdě, že otvírací doba je jenom do půl 4. A to pozdě se řekne „tarde“. A já jsem si myslel, že tarde znamená, že bude pršet, tak říkám aha, tarde jo… ale to nevypadá. A můžu se teda jít podívat a on, ale že už je pozdě. A já zase, ale to nevadí, tak i když bude pršet, půjdem? Nakonec mě tam teda vzal. A pak mu říkám, a nemohl bych tady přespat? A on, že klidně. Tak říkám, takže moment, žádná prohlídka. Zajel jsem pro pivo, večeři a kecali jsme …rukama nohama, on neuměl anglicky, já neuměl španělsky. Dva lidi, který se nikdy neviděli. Nezapomenutelnej zážitek.
Kam to bude příště?
Teď jsme ve fázi, kdy se všechno dokončuje, což je skvělý,že lidi mají zájem a baví je to. Stále se jezdí po přednáškách a je ještě spousta práce na tomhle projektu, takže jsme se k tomu ještě nedostali, ale navrhl jsem klukům, že by to mohla bejt Čína a je to chalenge (výzva, pozn. autora) obrovskej, jednak geograficky a vůbec všechno. Takže to jestli se povede …
Sí, vole – kniha popisující zážitky z cesty po Střední Americe
Rodina je pro tebe vším, jak si užíváš chvíle, kdy máš volno a nepracuješ?
Já mám takový věci, který musím dělat, ikdyž mám volno. Musim jet k našim koním, ale nejen si zajezdit, ne jenom za koňma, ale na to místo. To místo, ten vzduch, musím mít pocit, že jsem někde, kam patřim. Pak si potřebuju zahrát hokej, potřebuju se vypotit, vyčistit si hlavu a navíc mě to strašně baví a nasměju se u toho. A s tím se pojí následná masáž, když se zadaří a v sezoně motorku. A ta rodina, ta je před tím vším. Nejvíc to všechno absolvuju s rodinou. Ale když jsme doma, tak já ty kluky potřebuju mačkat, nasávat, bojovat, schválně jim jako škodím a trávím čas s nima. Naposledy jsem jim postavil dům na stromě. Děti mě furt hází do vzpomínek mýho dětství, na který jsem dávno zapomněl a znova si to s nima prožívám.
A na co se můžeme těšit, kde tě uvidíme?
Od 7. ledna běží Rapl 2. Budu mít i premiéru krásný hry Slečna Julie v Divadle na Maninách v Praze. A to 31. ledna. A po republice jezdíme s přednáškama z naší cesty, která nás zaměstnává na tolik, že bychom teď divadlo hrát vůbec nemuseli. Termíny přednášek jsou na stránkách vandráci.com, takže v březnu se potkáme opět tady v Litvínově.
