Most - Historik Jan Nedvěd dohledává osudy muklů, kteří se začátkem 50. let pokusili o útěk z pracovních lágrů při uranových dolech na Jáchymovsku. Na besedě v Mostě prozradil i dosud nepublikovaná zjištění. Můžete pomoci rozluštit záhadu. Proč se dnes zajímat o osudy vězňů z uranových galejí, i když nejste zrovna badatel novodobých dějin?
Mimochodem - sfárat do pěti set metrů tábora Svornost, kde mnozí nedobrovolně potili pot a krev řadu let, můžete i dnes. „Doporučuji,“ zní vážně od pracovníka karlovarského muzea Jana Nedvěda. Dneska už je to ale pro turisty zážitkový program, ze kterého nemusejí prchat.
SNÍMKY, KTERÉ SVĚT NESÍ SPATŘIT?
Vybrané útěky z jáchymovských uranových dolů, jak se přednáška jmenovala, odtajnila mnohé příběhy, které muzejník prozkoumává jako jeden z prvních. „Fotografie z jáchymovské oblasti, pokud vůbec nějaké existují, jsou velice raritní. V dané oblasti bylo striktně zakázáno cokoli fotografovat. Doslechl jsem se ale o jednom z bývalých dozorců, který si album snímků pořídil, ale nikdy jsem se s ním nesetkal. Nám fotografie poskytl dárce z Karlovarska, jehož otec, původně politický vězeň, se později stal civilním zaměstnancem Jáchymovských dolů. Jako ´nástěnkář´, agitátor a kreslíř pro hornický časopis měl možnost fotografovat poslední etapu tamních uranových táborů, tedy z naprostého konce 50. let,“ prozrazuje přednášející hned na začátku a dodává záhadu: „Měl i další fotografie, ale ty už odmítl muzeu poskytnout, byť i jen naskenovat. Šlo o obrázky táborů z jejich prvopočátků. Zatím se nám je tedy nepodařilo získat.“
Během večera tak měli návštěvníci možnost vidět například unikátní podobiznu jednoho z prvních sovětských táborových poradců nebo jednu z mála dochovaných fotografií lágru Rovnost, pravděpodobně právě z doby před demolicí. „Dnes tam stojí rekreační chalupy, které vznikly záhy poté,“ dodává Nedvěd.
Historik vyprávěl detaily k útěkům jak jedinců, tak i skupin. Přiblížil pokusy plánované, ale ty vzniklé z momentální příležitosti, která se naskytla. Vybral jednak „akce“ úspěšné, ale i ty, které skončily nezdarem v různých podobách. Ne všude se konce příběhu vůbec dopátral. U některých odvážlivců, kterým se zjevně nakonec podařilo ilegálně překročit hranice země, se možná nikdy o jejich dalších osudech nedozvíme.
ÚTĚK, KTERÉMU SE SMÁLI
Z nápravně pracovního tábora Rovnost zazněl příklad útěku, u kterého vyvstává otázka: Co je vlastně úspěšné zběhnutí z uranového lágru? V daném případě šlo o neplánovaný moment a rozhodnutí jediného člověka, který prostě uviděl šanci. Týká se automechanika Miroslava Rengera, který měl v létě 1956 za sebou už šest let rubání uranu…
NÁPRAVNĚ PRACOVNÍ LÁGRY PŘI ČESKOSLOVENSKÝCH URANOVÝCH DOLECH
- Nacisté je v prostoru Jáchymova začali zřizovat během 2. světové války.
- V táborech pro nesvobodné pracovní síly pracovali nejdříve francouzští a později sovětští váleční zajatci – wikipedie uvádí nejvíce 115 v únoru 1945.
- Po válce zde existovaly 3 typy pracovních táborů pro vězně:
- ZAJATECKÉ – režim pod sovětským velením, ostraha Čechoslováky, zhruba 5 tisíc německých zajatců (1946-1950)
TÁBORY NUCENÉ PRÁCE (1949-1951) „chovance“, kteří se například stýkali s cizinou, vyjadřovali nesouhlas se zestátněním, vlastnili přepychové domy, vyhýbali se práci… (zhruba 5 tisíc osob)
NÁPRAVNĚ PRACOVNÍ TÁBORY – pod ostrahou SNB Jeřáb, později Vnitřní stráž Ministerstva, vězni političtí, kriminální i retribuční. Celkem 70 000 vězňů.
Jeho povídání s řidičem cisterny Jiřím Rychterou, který do – tehdy zoufale nevybaveného - tábora vozil vodu, se svezlo k hláškám jako: „Převezl bych i chlapa.“ Toho se Renger chytil a nakonec ho přemluvil, aby se o to opravdu pokusil. Napínavý únik, který prošel i přes kontrolu stráží, pokračoval čtyřdenní pěší chůzí do hlavního města. Tam se Renger vypravil přímo do sídla Stb v Bartolomějské, kde byl před lety vyšetřován. „Esenbáci ho poslali do budovy číslo 7, kde mu uniformovaní příslušníci sdělili, že se zde již žádný referent Stb nenachází. Renger se však nenechal odbýt a žádal, aby byl předveden, že se chce nechat zavřít. Příslušníci se mu smáli, nevěřili mu a doporučovali, ať přijde až další den. ´To jsem ještě nezažil´, smáli se, když jim řekl o svém úprku,“ vypráví historik.
Jako hlavní důvod útěku prý následně uvedl, že chtěl hovořit s referentem, který ho vyšetřoval roku 1949. „Byl totiž přesvědčen, že byl potrestán neúměrně vysokým trestem za trestný čin, který vůbec nespáchal. Chtěl přešetřit svůj případ, protože se cítil nevinen… Pravděpodobně si to všechno během cesty do Prahy rozmyslel. Zoufalost a to, že i cesta na západ je uzavřená…,“ přemítá Jan Nedvěd, proč asi svůj „výlet za svobodou“ během šlapání na Prahu útěkář vzdal.
„POŘÁD DOUFÁM, ŽE SE POTOMEK HANÁKŮ OZVE“
Jan Nedvěd vyprávěl mimo jiné o barvitém osudu Lubomíra Hanáka, syna diplomata. Jeho krkolomné životní peripetie by zabraly spoustu místa. Je ale zajímavým střípkem v jednom z hromadných útěků, který se zdá být alespoň částečně úspěšný a kde hrál důležitou roli alkoholem zmožený dozorce Sboru vězeňské stráže SVS Lamparský.
„Tohle je zrovna něco, co si zatím nikde lidé nepřečtou. I proto, že nemám ověřené, jestli se mu nakonec opravdu podařilo dostat přes hranice k otci na Floridu, jak předpokládám. Zároveň zjišťuji různé další otazníky. Když mi zůstává otazníky, tak se zdráhám téma publikovat,“ vysvětlil po skončení besedy dějinný výzkumník s tím, že jeden z otazníků, který mu nedává spát, nám neformálně prozradil: „Ve všech materiálech o Hanákovi se objevuje, že měl otce, který byl velvyslancem exilové vlády v Turecku. Dohledal jsem, jak se vyslanci jmenovali. Hanák tam byl, avšak nejmenoval se Miloš, ale Michal. On ale všude v policejních spisech, ve spisech od státního soudu uvádí Miloš. Tak nevím, z jakého důvodu. Pořád doufám, že se nějaký potomek Hanáků ozve, jak to bylo,“ podotýká.
Neprobádaného je toho ještě spousta, třeba kilometry materiálu o dobrovolných, tedy civilních zaměstnancích v uranových dolech.
OSMNÁCT LET OTROČINY KVŮLI KRÁVĚ
Své zkušenosti svěřili i někteří z hostů přednášky. „Jak jste říkal, že se ´vyráběli´ lidé pro práci v dolech, tak můj děda dostal 18 let, dvacet tisíc pokuty - za to, že nechtěl dát kravku do statku. A protože to mu nemohli připsat, tak mu napsali přechovávání zbraní. Paradoxně bydlel ve vesnici Příbram, Buková hora (obec v Ústeckém kraji) a byl odvezen do Příbrami (město ve Středočeském kraji) na uranové doly,“ převyprávěl jeden z návštěvníků besedy, kterého zvědavost vyslala až do hlavního města. „Byl jsem se podívat v národním archivu bezpečnostních složek. A když jsem to otevřel, tak jsem byl první, komu to odtajnili,“zmínil.
„To jsou věci, které se odtajňovaly až v poměrně nedávné době,“ potvrdil historik, že je to skutečně možné. „Šel jsem tam v roce 2017, bylo tam razítko Odtajněno, jinak tam byla razítka Tajné,“ doplnil pán, co viděl. „Ano, oni to postupně odtajňují,“ dodal Nedvěd.
Poznámka red.: Zákon o archivnictví z roku 2004 stanovil, že od 1. ledna 2005 jsou dokumenty přístupné bez omezení všem – letos je to tedy rovných 15 let. Zákon o Archivu bezpečnostních složek pak rozšířil tuto možnost i na materiály Veřejné bezpečnosti, Pohraniční stráže a podobně.
VZKAZ PRO SOUČASNOST? NADĚJE
Proč se vlastně dále pídit po několik desítek let starých historkách z uranových lágrů, které již - naštěstí - nefungují? Slýcháme kolem sebe, že žijeme ve svobodné zemi… „Už za svou touhu po svobodě by si tito lidé zasloužili, aby jejich příběhy byly zpracované,“ je přesvědčen karlovarský badatel.
„Já v tom spíše hledám naději. Naděje, touha po svobodě. To je asi nejdůležitější poznatek, jde-li o útěky z vězeňských táborů při československých uranových dolech. Jedná se vlastně téma, které se prolíná celými dějinami: Ať už právem, nebo neprávem odsouzení, všichni touží po svobodě – tkví v tom i naděje po lepším životě. A myslím si, že je potřeba to vždycky zdůrazňovat,“ odpověděl pak ještě na doplňující otázku redakce, co v příbězích vidět pro současnost, na co si dát pozor nebo co neopakovat.
Téma se částečně dotýká i stále palčivé historie, kterou zkráceně označujeme „sudetoněmecká otázka“. Jáchymovsko bylo peklem jak pro Němce, tak pro Čechy: V uranových dolech nedobrovolně dobývali smolinec nejdříve němečtí obyvatelé, kteří byli vyjmutí z „odsunu“ ze Sudet.
Když se ani těchto horníků nedostávalo, nasazovali se němečtí váleční zajatci, které do Československa pro tento účel převáželi Sověti. Poté, co hrozil mezinárodní skandál, začala doba hledání „třídních nepřátel“ ve vlastních, československých vodách, aby se nakonec v táborech věznily tisíce politických trestanců.
PAMATUJME: TAJNÁ DOHODA SE SOVĚTY
K masivnímu vývozu vytěžené rudy do Sovětského svazu přistoupilo Československo v roce 1945 na základě tajné smlouvy. Můžeme v tom vidět další memento, a přemítat, zda nám nehrozí i do budoucna: Totiž skutečnost, co státy dokážou kvůli hospodářskému profitu napáchat za zlo vlastním občanům.
A pak se můžeme preventivně ptát: Nepociťujeme trend zvyšování represe vůči určité skupině obyvatel? Je naše justice „čistá“ bez vykonstruovaných procesů? Nehrozí kvůli nedostatku některých pracovníků změna pohledu na práci – je stále výhradně ústavním právem, a nikoli nedobrovolnou povinností? Nemíří zaměstnavatelé svými podmínkami k levné otrocké práci?
Přednáška se konala v rámci doprovodného programu k výstavě Mýtus Atom, která je nyní instalována v Oblastním muzeu v Mostě.
Autorka: LUCIE BARTOŠ
